Povídka
Je ráno, mlhavé a zatažené, jen občas vykoukne sluníčko a pozlatí svými paprsky trávu, na které se třpytí kapičky rosy.
Chystám jako obyčejně do práce, ale v mysli mě hřeje pomyšlení, že se za pár hodin uvidím se svojí láskou. Nemůžu se dočkat. Na co vlastně, bleskne mi hlavou.
Já jsem nedočkavý, a to hrozně, zakroutím nevěřícně hlavou a chystám si kafe. Než se mi voda začne vařit hodím na sebe košili, otevřu okno.
Venku nic moc počasí, zase den na nic. Voda v konvici bublá a žádá si moji pozornost. Zaliju kafe , a na balkoně si dávám ranní dávku nikotinu a kofeinu.
Hrůza, pomyslím si jak jsem závislý, ale okamžitě tuto myšlenku zavrhnu a užívám si báječnou chuť kafe a ranního vzduchu.
Než dojdu do práce, přemýšlím jak bude vypadat naše setkaní.Doufám, že bude v pohodě. Aby taky ne.Vždyť nevypadám tak hrozně. Dokonce jsem oholený.
Jejda, málem jsem zakopl o hromadu kamení co stála na cestě.Nedávám pozor ani na cestu.
„Ahoj“ ozve se za mnou, otočím se vidím kámošku z práce.
„Ahoj Lenko“ usměju se na ní. Jdeš do práce??
„Nejdu, jdu na úřad“ zasměje se svým zvonivým smíchem, který mě vždy tak okouzlí.Lenka se o sebe moc dbá, vždy jí to sluší ,a málokdy se něco najde co by se jí dalo vytknout.Zlatavé vlasy spuštěné ,a její modré oči vždy se třpytí záhadným tajemstvím.
„Škoda, a co jinak , jak to jde doma?“ pokouším se navázat řeč.
„Celkem v pohodě,až na to, že moje mamka mě vůbec nerozumí“ Ano je to tak, taky jsem měl podobné problémy, uvažuji v rychlosti.
„ to se spraví“ pokouším se jí vysvětlit, že to nemusí být tak hrozně se trápit.
„Díky jsi hodný“ usměje se na mě „já letím“ a hodila po mě jeden z jejích okouzlujících úsměvů.
Jsem trochu zmaten, nevím co si mám přesně o ní myslet. Fakt je že je to slušná holka, nebo aspoň se mi tak jeví. Než se dohrabu k nějakému závěru, stojím před budovou do práce.
Výtahem se vezu do 3.patra a ju si sednout k počítači s obavou, kteří debilové zas budou volat. Už jsem připojený a jen čekám na první hovor,chvíli si zkracuji surfováním po netu a čtením meilů, stejně nic hezkého, jen samé spamy. No, první hovor přišel a byl docela dobrý, jen babičce jsem skoro nerozuměl. A nejhorší na tom je, že ani sobě sám nikdy nerozumím…
První přestávka v práci. konečně na cigárko, cestou potkávám kolegy a s hrůzou zjišťuji, že už ani nevím co vlastně jsem.
Všechny pracovní dny probíhají víceméně stejně, příjem hovoru, a potom jsem úplně mimo. člověk co musí udělat,aby lidem něco vyhledal je někdy lehké, ale zákazníci jsou někdy
docela nevychovaní. Ach jo.
Celý den jsem se mořil a občas se mi při pohledu z okna honili myšlenky , jak budu zvládat celý tento život.
O přestávce jsem si zašel zakouřit. Cestou jsem potkal kamaráda, se kterým jsem prohodil pár bezvýznamných slov. Myšlenkami jsem byl úplně jinde..